Tekst kuratorski Łukasza Radziszewskiego
Poutač u teleportu
Málokterá návštěva moderní a relativně velké metropole ještě začíná překročením absolutní i nejzazší městské hranice. Sama formulace se zdá být anachronická, nehodí se. A i kdyby ještě někde postávala obyčejná silniční značka s nápisem „Warszawa“, mnoho desetiletí je její symbolická informativní hodnota zastíněna chaotickou změtí viaduktů, exitů a jiných značek nesoucí instrukce jak a kam přesně dojet nebo kde se dá natankovat a koupit káva z automatu. Díky tomu je možné se v každém přinejmenším standardně propojeném městě jen tak objevit – bez jakéhokoli přivítání nebo alespoň oslavných pět vteřin. Obzvlášť jestli po cestě zrovna zaměstnává vaši pozornost něco jiného než výhled zpoza okna auta, letadla nebo vlaku. V takové situaci lze přistoupit na to, že i naše varšavské Centrální nádraží funguje jako brána teleportu z Prahy, Kyjeva, Berlína, Oděsy, Vídně, Přemyšlu, Bělostoku, Radzionkova, Poličky či Mięzychodu (ačkoli v případech posledních zmíněných míst – úměrně k měřítku – je asi dobré mluvit raději o teleportačních brankách).
Zřetelně si pamatuji moment, kdy jsem se poprvé ve Varšavě ocitl já. Evokovalo mi to právě teleportaci – náhlý průnik vprostřed jiné skutečnosti. Připouštím, že to může být společný zmatený pocit většiny přijíždějících. Těch, kteří se tlačí s kufry mezi taxikáři sešikovanými před hotelem Mariott a opodál u nevysoké školní zídky na křižovatce ulic Emilii Plater a Nowogrodzká dále pokračují ve svých vlastních osudech. Každý, kdo na něj vyleze, může slyšet neustávající klapot miniaturních koleček od kufrů. Je dost pravděpodobné, že toto je přirozené místo pro poutač. Na pozdrav nově příchozích.
Práce nad tímto „poutačem“ probíhaly posledních několik měsíců pod společnou iniciativou Českého centra Varšava, Velvyslanectví České republiky ve Varšavě, Komuny Warszawa, Magistrátu hlavního města Varšavy a Městskou částí Warszawa Śródmieście. Pro vytvoření návrhu muralu byla oslovena jedna z nejoriginálnějších českých typografek Petra Dočekalová (v Olomouci v rámci výměny nyní pracuje polský malíř Jan Porczyński). Písmo, které autorka používá, připomíná psací abecedu, jakou se děti učí v písankách (zeď stojí před bývalou školou). Obsah by měl být srozumitelný osobám ovládajícím češtinu a polštinu. Vzájemně do sebe pronikají tak, aby mohly tvořit čitelný celek a vzájemně spolu působili na diváka sympaticky a vesele. Zde se také vzal nápad na „dzień dobrý den“, polsko-český nejprostší pozdrav. Lingvisticky dva v jednom, nikoli zneužití nebo žert. Vědeckým prismatem se jedná o takzvaný „aukslang“, pomocný jazyk, který vzniká spontánně kvůli efektivnímu a vzájemnému dorozumění se.
Nedlouho po vypuknutí války na Ukrajině jsme pochopili, že pozdrav poutače bychom měli rozšířit. Modro-žlutá barevnost slouží jako vizuální vyjádření, „dobrý den“ pro nově příchozí Ukrajince a Ukrajinky. Jde o vyjádření vzájemné péče, které je z titulu českého předsednictví v Radě Evropské unie gestem celé evropské pospolitosti. Z našeho pohledu je to slušnost, nevtíravé přivítání na příznačném místě nedaleko rušného Centrálního nádraží. Dovolte mi citovat Jana Blejsze z Českého centra Varšava: „Pamatuji si, jaký pocit vyvolává v osmileté dívence ze Záporoží obří ukrajinská vlajka na varšavském mrakodrapu Cosmopolitan. Možná jí to pomohlo přiblížit se k této podivné zemi s šišlající řečí a i v těchto těžkých časech probudit úsměv na tváři.“
Łukasz Radziszewski, kurátor 20. 09. 2022
Související akce
